Rizika služby u policistů a strážníků...

V poslední době jsem odpovídal na docela častý dotaz, zda mě ta jedna zkušenost opravdu tak zasáhla...

Tak to pochopitelně nebylo. Ten popis mého příběhu, to je jen popis chvíle, kdy mi to všechno "do sebe zapadlo".

Za těch jedenáct let jsem si docela užil a těch průse*ů bylo moc.

Roztlačovat chcíplé auto na dálnici v noci, pět hodin se prát v ulicích s 200 lidmi v osmi chlapech, šest dní chrápat opřený o strom v uprchlickém táboře, povodně u nás na Mělníku, jízda v autech, která drží silou rzi, ... . I takhle může vypadat služba...

Do toho si připočítej osobní život, únavu a lidský faktor. No a je to...

(Je zajímavé, jak se vždycky člověk rozklepe až po skončení, co?)

Jasně, většina času je na pohodu... Ale pak přijde něco, co Tě zase probere. Největším zabijákem na ulici vždy byla, je a bude - rutina.

Práce u PČR byla krásná. Zkušenosti, jaké člověk získal ve službě, ty by nikde jinde nezískal... No a právě vzhledem k těm zkušenostem vím, jak důležitá kolegialita a soudržnost je.

Takže moje odpověď je tady: - Celé to vzniklo na základě těch nepublikovatelných věcí, co jsem ve službě zažil. Příhoda s kolegou byla jen takový milník, kdy se mi to všechno pospojovalo. V tu chvíli jsem se zastavil, rozhlédl a řekl si, že takhle se mi to nelíbí. Proto jsme s tím musel "něco" udělat.